Blog

Myslíte si, že bez notebooků nebo bez tabletu se dá už normálně žít? Abych se přiznala, tak já bych klidně bez toho žít dokázala, protože můj první notebook jsem měla asi až v devatenácti letech, takže jsem zvyklá se bavit a žít bez tabletu a bez notebooku. Jenomže dnešní děti, které se narodili do takové doby, kdy je počítač nebo notebook úplně už normální věc, tak by se bez toho neobešly, protože znám některé dospívající děti, kteří si myslí, že snad notebook nebo počítač tady byli už od pradávna, jenomže to nejde se na ně zlobit, protože je opravdu hodně lidí, kteří to takhle mají. Jsou takové rodiny, které jsou bohaté a kdy třeba už děti od dvou let mají doma svůj vlastní počítač anebo notebook.

Já na tom samozřejmě ale nevidím nic špatného. Ale někdy mě zaráží, když se třeba malé děti hádají o to, kdo má lepší mobilní telefon anebo lepší tablet nebo notebook. Tohle se mi opravdu hodně nelíbí a myslím si, že by tohle do dětského přátelství vůbec nemělo být dáváno. Také mi vadí, když třeba malé děti využívají techniku a dávají přednost technice jenom kvůli tomu, že nemají kamarády.

Jenomže kdyby děti také se spíše věnovali osobnímu životu a tomu sociálnímu životu někde ve společnosti a v přírodě, tak by nebyly potom tak osamělé, protože v poslední době také je hodně případů, kdy jsou lidé moc osamělí a mají problémy s psychikou, a to už i děti klidně i v deseti letech. Podle mého názoru je tohle velice smutné a je to také zbytečné, protože kdyby děti nebo dospívající nebyli nonstop třeba dvacet hodin na mobilním telefonu nebo na tabletu či notebooku a spíše by byly mezi vrstevníky, tak by samozřejmě udělali lépe. Není nic lepšího, než když začínat své mládí mezi vrstevníky a jenom tak doplňkově si hrát s mobilem anebo s notebookem. Já jsem ráda, že jsem vyrůstala ještě bez této techniky. 

Myslíte si, že bez notebooků nebo bez tabletu se dá už normálně žít? Abych se přiznala, tak já bych klidně bez toho žít dokázala, protože můj první notebook jsem měla asi až v devatenácti letech, takže jsem zvyklá se bavit a žít bez tabletu a bez notebooku. Jenomže dnešní děti, které se narodili do takové doby, kdy je počítač nebo notebook úplně už normální věc, tak by se bez toho neobešly, protože znám některé dospívající děti, kteří si myslí, že snad notebook nebo počítač tady byli už od pradávna, jenomže to nejde se na ně zlobit, protože je opravdu hodně lidí, kteří to takhle mají. Jsou takové rodiny, které jsou bohaté a kdy třeba už děti od dvou let mají doma svůj vlastní počítač anebo notebook.

Já na tom samozřejmě ale nevidím nic špatného. Ale někdy mě zaráží, když se třeba malé děti hádají o to, kdo má lepší mobilní telefon anebo lepší tablet nebo notebook. Tohle se mi opravdu hodně nelíbí a myslím si, že by tohle do dětského přátelství vůbec nemělo být dáváno. Také mi vadí, když třeba malé děti využívají techniku a dávají přednost technice jenom kvůli tomu, že nemají kamarády.

Jenomže kdyby děti také se spíše věnovali osobnímu životu a tomu sociálnímu životu někde ve společnosti a v přírodě, tak by nebyly potom tak osamělé, protože v poslední době také je hodně případů, kdy jsou lidé moc osamělí a mají problémy s psychikou, a to už i děti klidně i v deseti letech. Podle mého názoru je tohle velice smutné a je to také zbytečné, protože kdyby děti nebo dospívající nebyli nonstop třeba dvacet hodin na mobilním telefonu nebo na tabletu či notebooku a spíše by byly mezi vrstevníky, tak by samozřejmě udělali lépe. Není nic lepšího, než když začínat své mládí mezi vrstevníky a jenom tak doplňkově si hrát s mobilem anebo s notebookem. Já jsem ráda, že jsem vyrůstala ještě bez této techniky. 

Myslíte si, že bez notebooků nebo bez tabletu se dá už normálně žít? Abych se přiznala, tak já bych klidně bez toho žít dokázala, protože můj první notebook jsem měla asi až v devatenácti letech, takže jsem zvyklá se bavit a žít bez tabletu a bez notebooku. Jenomže dnešní děti, které se narodili do takové doby, kdy je počítač nebo notebook úplně už normální věc, tak by se bez toho neobešly, protože znám některé dospívající děti, kteří si myslí, že snad notebook nebo počítač tady byli už od pradávna, jenomže to nejde se na ně zlobit, protože je opravdu hodně lidí, kteří to takhle mají. Jsou takové rodiny, které jsou bohaté a kdy třeba už děti od dvou let mají doma svůj vlastní počítač anebo notebook.

Já na tom samozřejmě ale nevidím nic špatného. Ale někdy mě zaráží, když se třeba malé děti hádají o to, kdo má lepší mobilní telefon anebo lepší tablet nebo notebook. Tohle se mi opravdu hodně nelíbí a myslím si, že by tohle do dětského přátelství vůbec nemělo být dáváno. Také mi vadí, když třeba malé děti využívají techniku a dávají přednost technice jenom kvůli tomu, že nemají kamarády.

Jenomže kdyby děti také se spíše věnovali osobnímu životu a tomu sociálnímu životu někde ve společnosti a v přírodě, tak by nebyly potom tak osamělé, protože v poslední době také je hodně případů, kdy jsou lidé moc osamělí a mají problémy s psychikou, a to už i děti klidně i v deseti letech. Podle mého názoru je tohle velice smutné a je to také zbytečné, protože kdyby děti nebo dospívající nebyli nonstop třeba dvacet hodin na mobilním telefonu nebo na tabletu či notebooku a spíše by byly mezi vrstevníky, tak by samozřejmě udělali lépe. Není nic lepšího, než když začínat své mládí mezi vrstevníky a jenom tak doplňkově si hrát s mobilem anebo s notebookem. Já jsem ráda, že jsem vyrůstala ještě bez této techniky. 

Myslíte si, že bez notebooků nebo bez tabletu se dá už normálně žít? Abych se přiznala, tak já bych klidně bez toho žít dokázala, protože můj první notebook jsem měla asi až v devatenácti letech, takže jsem zvyklá se bavit a žít bez tabletu a bez notebooku. Jenomže dnešní děti, které se narodili do takové doby, kdy je počítač nebo notebook úplně už normální věc, tak by se bez toho neobešly, protože znám některé dospívající děti, kteří si myslí, že snad notebook nebo počítač tady byli už od pradávna, jenomže to nejde se na ně zlobit, protože je opravdu hodně lidí, kteří to takhle mají. Jsou takové rodiny, které jsou bohaté a kdy třeba už děti od dvou let mají doma svůj vlastní počítač anebo notebook.

Já na tom samozřejmě ale nevidím nic špatného. Ale někdy mě zaráží, když se třeba malé děti hádají o to, kdo má lepší mobilní telefon anebo lepší tablet nebo notebook. Tohle se mi opravdu hodně nelíbí a myslím si, že by tohle do dětského přátelství vůbec nemělo být dáváno. Také mi vadí, když třeba malé děti využívají techniku a dávají přednost technice jenom kvůli tomu, že nemají kamarády.

Jenomže kdyby děti také se spíše věnovali osobnímu životu a tomu sociálnímu životu někde ve společnosti a v přírodě, tak by nebyly potom tak osamělé, protože v poslední době také je hodně případů, kdy jsou lidé moc osamělí a mají problémy s psychikou, a to už i děti klidně i v deseti letech. Podle mého názoru je tohle velice smutné a je to také zbytečné, protože kdyby děti nebo dospívající nebyli nonstop třeba dvacet hodin na mobilním telefonu nebo na tabletu či notebooku a spíše by byly mezi vrstevníky, tak by samozřejmě udělali lépe. Není nic lepšího, než když začínat své mládí mezi vrstevníky a jenom tak doplňkově si hrát s mobilem anebo s notebookem. Já jsem ráda, že jsem vyrůstala ještě bez této techniky. 

Asi každý milovník zvířat by si přál mluvit s nimi tak, jako můžeme mluvit s jinými lidmi. I to je důvod, proč právě o tom existuje tolik příběhů. Zdá se však, že se bude jednat pouze o fantazii. Zvířata přeci neumí mluvit, nebo ano?

Zde záleží především na tom, co považujeme za řeč. Pokud jde o striktně vokální komunikaci, jakou používají lidé, pak skutečně s nimi mluvit tímto způsobem nemůžeme. Mnohdy však zapomínáme, že existují i jiné druhy komunikace, které jsou stejně účinné. A zvířata, která žijí ve společnosti lidí, je velmi dobře ovládají.

Tím zdaleka nejběžnějším typem mezidruhové komunikace je ta neverbální, kdy používáme řeč těla. Tu známe především od našich psů či koček. Koneckonců každý ví, co znamená, pokud pes začne vrtět ocasem či vrčet. Ovšem zvířata, která žijí v naší společnosti, se naučí i specifickým signálům, kterými nám sdělují své požadavky. Mnoho psů například škrábe na dveře, pokud chce pustit ven, či stojí u své misky v případě, že chtějí jíst. A to stejně jasně, jako kdyby hovořili lidskou řečí.

Faktem je, že naprostá většina druhů nemá hlasivky uzpůsobené k tomu, aby vydávala zvuky podobné lidské řeči. Jistě, existují výjimky, mezi něž patří někteří ptáci, avšak těch je málo a žádný z nich nedokáže pochopit význam zvuků, které vydává. Proto nemá smysl, abychom se pokoušeli zvířata naučit lidské řeči. Místo toho bychom se měli snažit pochopit jejich specifický jazyk. To se nám také v mnoha případech daří. Bohužel se jedná o něco, co většina lidí nedokáže příliš pochopit, a tak se snaží porušit zákony přírody.

Je tedy jasné, že bychom se neměli snažit dělat ze zvířat lidi. Namísto toho bychom se je měli snažit pochopit taková, jaká jsou. Tím jim pomůžeme zdaleka nejvíce, neboť to povede k menší antropomorfizaci. A ta je, ač se to nezdá, jednou  z nejhorších věcí, které můžeme kterémukoliv zvířeti udělat.

Asi každý milovník zvířat by si přál mluvit s nimi tak, jako můžeme mluvit s jinými lidmi. I to je důvod, proč právě o tom existuje tolik příběhů. Zdá se však, že se bude jednat pouze o fantazii. Zvířata přeci neumí mluvit, nebo ano?

Zde záleží především na tom, co považujeme za řeč. Pokud jde o striktně vokální komunikaci, jakou používají lidé, pak skutečně s nimi mluvit tímto způsobem nemůžeme. Mnohdy však zapomínáme, že existují i jiné druhy komunikace, které jsou stejně účinné. A zvířata, která žijí ve společnosti lidí, je velmi dobře ovládají.

Tím zdaleka nejběžnějším typem mezidruhové komunikace je ta neverbální, kdy používáme řeč těla. Tu známe především od našich psů či koček. Koneckonců každý ví, co znamená, pokud pes začne vrtět ocasem či vrčet. Ovšem zvířata, která žijí v naší společnosti, se naučí i specifickým signálům, kterými nám sdělují své požadavky. Mnoho psů například škrábe na dveře, pokud chce pustit ven, či stojí u své misky v případě, že chtějí jíst. A to stejně jasně, jako kdyby hovořili lidskou řečí.

Faktem je, že naprostá většina druhů nemá hlasivky uzpůsobené k tomu, aby vydávala zvuky podobné lidské řeči. Jistě, existují výjimky, mezi něž patří někteří ptáci, avšak těch je málo a žádný z nich nedokáže pochopit význam zvuků, které vydává. Proto nemá smysl, abychom se pokoušeli zvířata naučit lidské řeči. Místo toho bychom se měli snažit pochopit jejich specifický jazyk. To se nám také v mnoha případech daří. Bohužel se jedná o něco, co většina lidí nedokáže příliš pochopit, a tak se snaží porušit zákony přírody.

Je tedy jasné, že bychom se neměli snažit dělat ze zvířat lidi. Namísto toho bychom se je měli snažit pochopit taková, jaká jsou. Tím jim pomůžeme zdaleka nejvíce, neboť to povede k menší antropomorfizaci. A ta je, ač se to nezdá, jednou  z nejhorších věcí, které můžeme kterémukoliv zvířeti udělat.

Asi každý milovník zvířat by si přál mluvit s nimi tak, jako můžeme mluvit s jinými lidmi. I to je důvod, proč právě o tom existuje tolik příběhů. Zdá se však, že se bude jednat pouze o fantazii. Zvířata přeci neumí mluvit, nebo ano?

Zde záleží především na tom, co považujeme za řeč. Pokud jde o striktně vokální komunikaci, jakou používají lidé, pak skutečně s nimi mluvit tímto způsobem nemůžeme. Mnohdy však zapomínáme, že existují i jiné druhy komunikace, které jsou stejně účinné. A zvířata, která žijí ve společnosti lidí, je velmi dobře ovládají.

Tím zdaleka nejběžnějším typem mezidruhové komunikace je ta neverbální, kdy používáme řeč těla. Tu známe především od našich psů či koček. Koneckonců každý ví, co znamená, pokud pes začne vrtět ocasem či vrčet. Ovšem zvířata, která žijí v naší společnosti, se naučí i specifickým signálům, kterými nám sdělují své požadavky. Mnoho psů například škrábe na dveře, pokud chce pustit ven, či stojí u své misky v případě, že chtějí jíst. A to stejně jasně, jako kdyby hovořili lidskou řečí.

Faktem je, že naprostá většina druhů nemá hlasivky uzpůsobené k tomu, aby vydávala zvuky podobné lidské řeči. Jistě, existují výjimky, mezi něž patří někteří ptáci, avšak těch je málo a žádný z nich nedokáže pochopit význam zvuků, které vydává. Proto nemá smysl, abychom se pokoušeli zvířata naučit lidské řeči. Místo toho bychom se měli snažit pochopit jejich specifický jazyk. To se nám také v mnoha případech daří. Bohužel se jedná o něco, co většina lidí nedokáže příliš pochopit, a tak se snaží porušit zákony přírody.

Je tedy jasné, že bychom se neměli snažit dělat ze zvířat lidi. Namísto toho bychom se je měli snažit pochopit taková, jaká jsou. Tím jim pomůžeme zdaleka nejvíce, neboť to povede k menší antropomorfizaci. A ta je, ač se to nezdá, jednou  z nejhorších věcí, které můžeme kterémukoliv zvířeti udělat.

Asi každý milovník zvířat by si přál mluvit s nimi tak, jako můžeme mluvit s jinými lidmi. I to je důvod, proč právě o tom existuje tolik příběhů. Zdá se však, že se bude jednat pouze o fantazii. Zvířata přeci neumí mluvit, nebo ano?

Zde záleží především na tom, co považujeme za řeč. Pokud jde o striktně vokální komunikaci, jakou používají lidé, pak skutečně s nimi mluvit tímto způsobem nemůžeme. Mnohdy však zapomínáme, že existují i jiné druhy komunikace, které jsou stejně účinné. A zvířata, která žijí ve společnosti lidí, je velmi dobře ovládají.

Tím zdaleka nejběžnějším typem mezidruhové komunikace je ta neverbální, kdy používáme řeč těla. Tu známe především od našich psů či koček. Koneckonců každý ví, co znamená, pokud pes začne vrtět ocasem či vrčet. Ovšem zvířata, která žijí v naší společnosti, se naučí i specifickým signálům, kterými nám sdělují své požadavky. Mnoho psů například škrábe na dveře, pokud chce pustit ven, či stojí u své misky v případě, že chtějí jíst. A to stejně jasně, jako kdyby hovořili lidskou řečí.

Faktem je, že naprostá většina druhů nemá hlasivky uzpůsobené k tomu, aby vydávala zvuky podobné lidské řeči. Jistě, existují výjimky, mezi něž patří někteří ptáci, avšak těch je málo a žádný z nich nedokáže pochopit význam zvuků, které vydává. Proto nemá smysl, abychom se pokoušeli zvířata naučit lidské řeči. Místo toho bychom se měli snažit pochopit jejich specifický jazyk. To se nám také v mnoha případech daří. Bohužel se jedná o něco, co většina lidí nedokáže příliš pochopit, a tak se snaží porušit zákony přírody.

Je tedy jasné, že bychom se neměli snažit dělat ze zvířat lidi. Namísto toho bychom se je měli snažit pochopit taková, jaká jsou. Tím jim pomůžeme zdaleka nejvíce, neboť to povede k menší antropomorfizaci. A ta je, ač se to nezdá, jednou  z nejhorších věcí, které můžeme kterémukoliv zvířeti udělat.

Asi každý milovník zvířat by si přál mluvit s nimi tak, jako můžeme mluvit s jinými lidmi. I to je důvod, proč právě o tom existuje tolik příběhů. Zdá se však, že se bude jednat pouze o fantazii. Zvířata přeci neumí mluvit, nebo ano?

Zde záleží především na tom, co považujeme za řeč. Pokud jde o striktně vokální komunikaci, jakou používají lidé, pak skutečně s nimi mluvit tímto způsobem nemůžeme. Mnohdy však zapomínáme, že existují i jiné druhy komunikace, které jsou stejně účinné. A zvířata, která žijí ve společnosti lidí, je velmi dobře ovládají.

Tím zdaleka nejběžnějším typem mezidruhové komunikace je ta neverbální, kdy používáme řeč těla. Tu známe především od našich psů či koček. Koneckonců každý ví, co znamená, pokud pes začne vrtět ocasem či vrčet. Ovšem zvířata, která žijí v naší společnosti, se naučí i specifickým signálům, kterými nám sdělují své požadavky. Mnoho psů například škrábe na dveře, pokud chce pustit ven, či stojí u své misky v případě, že chtějí jíst. A to stejně jasně, jako kdyby hovořili lidskou řečí.

Faktem je, že naprostá většina druhů nemá hlasivky uzpůsobené k tomu, aby vydávala zvuky podobné lidské řeči. Jistě, existují výjimky, mezi něž patří někteří ptáci, avšak těch je málo a žádný z nich nedokáže pochopit význam zvuků, které vydává. Proto nemá smysl, abychom se pokoušeli zvířata naučit lidské řeči. Místo toho bychom se měli snažit pochopit jejich specifický jazyk. To se nám také v mnoha případech daří. Bohužel se jedná o něco, co většina lidí nedokáže příliš pochopit, a tak se snaží porušit zákony přírody.

Je tedy jasné, že bychom se neměli snažit dělat ze zvířat lidi. Namísto toho bychom se je měli snažit pochopit taková, jaká jsou. Tím jim pomůžeme zdaleka nejvíce, neboť to povede k menší antropomorfizaci. A ta je, ač se to nezdá, jednou  z nejhorších věcí, které můžeme kterémukoliv zvířeti udělat.

Asi každý milovník zvířat by si přál mluvit s nimi tak, jako můžeme mluvit s jinými lidmi. I to je důvod, proč právě o tom existuje tolik příběhů. Zdá se však, že se bude jednat pouze o fantazii. Zvířata přeci neumí mluvit, nebo ano?

Zde záleží především na tom, co považujeme za řeč. Pokud jde o striktně vokální komunikaci, jakou používají lidé, pak skutečně s nimi mluvit tímto způsobem nemůžeme. Mnohdy však zapomínáme, že existují i jiné druhy komunikace, které jsou stejně účinné. A zvířata, která žijí ve společnosti lidí, je velmi dobře ovládají.

Tím zdaleka nejběžnějším typem mezidruhové komunikace je ta neverbální, kdy používáme řeč těla. Tu známe především od našich psů či koček. Koneckonců každý ví, co znamená, pokud pes začne vrtět ocasem či vrčet. Ovšem zvířata, která žijí v naší společnosti, se naučí i specifickým signálům, kterými nám sdělují své požadavky. Mnoho psů například škrábe na dveře, pokud chce pustit ven, či stojí u své misky v případě, že chtějí jíst. A to stejně jasně, jako kdyby hovořili lidskou řečí.

Faktem je, že naprostá většina druhů nemá hlasivky uzpůsobené k tomu, aby vydávala zvuky podobné lidské řeči. Jistě, existují výjimky, mezi něž patří někteří ptáci, avšak těch je málo a žádný z nich nedokáže pochopit význam zvuků, které vydává. Proto nemá smysl, abychom se pokoušeli zvířata naučit lidské řeči. Místo toho bychom se měli snažit pochopit jejich specifický jazyk. To se nám také v mnoha případech daří. Bohužel se jedná o něco, co většina lidí nedokáže příliš pochopit, a tak se snaží porušit zákony přírody.

Je tedy jasné, že bychom se neměli snažit dělat ze zvířat lidi. Namísto toho bychom se je měli snažit pochopit taková, jaká jsou. Tím jim pomůžeme zdaleka nejvíce, neboť to povede k menší antropomorfizaci. A ta je, ač se to nezdá, jednou  z nejhorších věcí, které můžeme kterémukoliv zvířeti udělat.