Asi každý milovník zvířat by si přál mluvit s nimi tak, jako můžeme mluvit s jinými lidmi. I to je důvod, proč právě o tom existuje tolik příběhů. Zdá se však, že se bude jednat pouze o fantazii. Zvířata přeci neumí mluvit, nebo ano?
Zde záleží především na tom, co považujeme za řeč. Pokud jde o striktně vokální komunikaci, jakou používají lidé, pak skutečně s nimi mluvit tímto způsobem nemůžeme. Mnohdy však zapomínáme, že existují i jiné druhy komunikace, které jsou stejně účinné. A zvířata, která žijí ve společnosti lidí, je velmi dobře ovládají.
Tím zdaleka nejběžnějším typem mezidruhové komunikace je ta neverbální, kdy používáme řeč těla. Tu známe především od našich psů či koček. Koneckonců každý ví, co znamená, pokud pes začne vrtět ocasem či vrčet. Ovšem zvířata, která žijí v naší společnosti, se naučí i specifickým signálům, kterými nám sdělují své požadavky. Mnoho psů například škrábe na dveře, pokud chce pustit ven, či stojí u své misky v případě, že chtějí jíst. A to stejně jasně, jako kdyby hovořili lidskou řečí.
Faktem je, že naprostá většina druhů nemá hlasivky uzpůsobené k tomu, aby vydávala zvuky podobné lidské řeči. Jistě, existují výjimky, mezi něž patří někteří ptáci, avšak těch je málo a žádný z nich nedokáže pochopit význam zvuků, které vydává. Proto nemá smysl, abychom se pokoušeli zvířata naučit lidské řeči. Místo toho bychom se měli snažit pochopit jejich specifický jazyk. To se nám také v mnoha případech daří. Bohužel se jedná o něco, co většina lidí nedokáže příliš pochopit, a tak se snaží porušit zákony přírody.
Je tedy jasné, že bychom se neměli snažit dělat ze zvířat lidi. Namísto toho bychom se je měli snažit pochopit taková, jaká jsou. Tím jim pomůžeme zdaleka nejvíce, neboť to povede k menší antropomorfizaci. A ta je, ač se to nezdá, jednou z nejhorších věcí, které můžeme kterémukoliv zvířeti udělat.